44 - O syndromu věčného pacienta
Novoluňácké zamyšlení nad vzorcem, co mě dost možná udržuje v zuboženém stavu
Zraněné koleno nestačilo.
Abych se konečně zastavila, musela jsem:
spadnout z motorky
pobouchat si hlavu
navštívit indickou nemocnici
To už člověka donutí zamyslet se nad tím, jestli v té pozici pacienta podvědomě nenachází nějaké skryté potěšení. Jestli se tam náhodou nevrací nějak prapodivně dobrovolně.
Otázka je celkem jasná:
Co si dovolím, POUZE když jsem nemocná/zraněná?
Neboli - jak jsem na tom se stanovováním hranic, říkáním si o pomoc a s přijímáním lásky a péče, pokud NEJSEM zrovna v zuboženém stavu? Je to pro mě přístupné? Nebo k tomu POTŘEBUJU být pacient?
Pojďme to spolu rozbalit.
Zaposlouchej se a zkus si to se mnou.
Máš samozřejmě povolení kdykoli usnout :)
A hlavně být plně a kompletně sebou, tak jak jsi, tady a teď.
OM MANI PEME HUNG
ivu
.
MOHLO BY TĚ ZAJÍMAT:
Série o autismu
Intuitivní a holistické konzultace
Studium HOLISTIKA Z HIMÁLAJÍ
Novinková skupinka na Signalu
Kontakt